Military girl - úvod

22. dubna 2013 v 12:38 |  Povídky
Slejvák jako blázen a my zase jako naprostí idioti musíme stát přesně uprostřed tréninkové plochy a poslouchat kecy toho tyrana. Mluvím o našem trenérovi bojových sportů. Myslí si, že je to druhej Jackie Chan a že je lepší, než kdokoliv na světě. Neustále na nás křičí, jak jsme neschopní, že z nás nikdy nic nebude. No, kdyby jenom křičel, tak by to bylo ještě dobrý. On se ale bohužel dost často uchyluje k tělěsným trestům, naštěstí jen pro kluky. Zatím se neodvážil vztáhnout ruku na holku, což je pro mně velkým štěstím. Pro svoji drzost bych dostala už několikrát přes hubu.
Jmenuji se Sakura Haruno a první věc, kterou by jste o mně měli vědět je, že jsem tu nikdy nechtěla být. V téhle pitomé vojenské škole pro "nezvladatelné" děti. Poslali mě sem rodiče na doporučení ředitele mé bývalé střední školy. Vždy jsem sice měla excelentní známky, ale nebyla jsem typickým šprtem. Vlastně jsem byla pravý opak - každý víkend nějaká párty, sem tam nějaký ty úlety s klukama (no jo, svého vzhledu využívám do teď) a docela dost průserů. Když už jsem zmínila ten vzhled... Nechci znít nějak namyšleně, ale díky své roztomilé tvářičce mi dost věcí prošlo, proto toho tolik zneužívám, samozřejmě i u kluků. Prostě jsem tady, abych dospěla a zlepšila své chování. Podle mě to ale vůbec nepomáhá. Vždyť tu z nás taky cvičí vraždící monstra.
Super, už mám promočený absolutně všechno. Jenomže nevypadá to, že byc přestávalo pršet nebo že by náš trenér chtěl přestat ječet. Asi po hodině nám konečně dal rozchod se slovy: " Doufám, že si to vezmete k srdci." Ano, všichni jsmě tě pečlivě poslouchali...
Rozeběhla jsem se směrěm k mojí chatce. Nenechte se ale zmást slovem chatka. Takhle tomu prostě jenom říkáme. Když vlezete dovnitř, před vámi uvidíte docela luxisní halu a schodiště, které vede k několika pokojům.
Zatáhla jsem zakliku a... Sakra! Zase jsem si zapomněla klíč! Začala jsem bušit na dveře a doufala jsem, že bude někdo z mých spolubydlících uvnitř.
"Už jdu, bože!" Super! Nebudu muset čekat venku dvě hodiny, jako minule.
"Sakuro, ty jsi zase zapomněla klíče?" Zeptala se trochu naštvaně Hinata. Je nemocná, tak nechodí na tréninky.
"No jo, občas se to stane každýmu." Mrkla jsem na ni.
"To jo, ale u tebe se to stává pravidelně."
"Tohle bylo naposled, slibuju. Holky už se vrátily?" Další moje spolubydlící jsou o rok starší než já, proto mají jiné trenéry a taky delší tréninky.
"Ještě ne. Jdu si lehnout, zkus nedělat bordel." Odpověděla Hinata. Ta má zase náladičku.
Šla jsem si sednout do naší společenské místnosti za účelem, že si trošku prostuduju nové chvaty a kopy, ale k tomu jsem se nedostala, protože jsem únavou usla. Vzbudil mě až příchod holek.
"Kde jste byly tak dlouho?" Zeptala jsem se jich. Většinou se totiž vrací patnáct minut po mně.
"Ani se neptej Saky." Řekla unaveně Karin.
"Za naším milým trénerem opět dneska přišla ta jeho nová holka... už od pohledu je mi ta kráva nesympatická. No a on nás poslal ven běhat. Bůh ví, co ti dva uvnitř dělali, každopádně na nás zapomněl a my tam běhali pořád dokolečka." Objasnila mi všechno Temari.
"Ouuu. Nechtěla bych!" Začala jsem se smát. Holky na mě hodily vražedný pohled a odplazily se do jejich pokojů. Já, jelikož jsem byla vyspaná, jsem se rozhodla něco podniknout. U nás nic udělat nemůžu, protože tu teď každej spí, ale mohla bych se poptat, jestli se u někoho dneska nekoná nějaká párty. Začala jsem obvolávat svoje nejlepší kontakty, u kterých jsem měla jistotu, že budou mít přehled.
"Ááhoj Kibo, prosímtě, je dneska něco večer?"
"Ale, podívejme se, kdo se po dlouhé době ozval." No jo, dlouho jsem nikde nepařila, měla jsem zakázaný vycházky za totální prkotinu. Jenom jsem jednou podkopla nohy jedné holce. Bohužel tahle holka měla známosti hodně vysoko, který mě za její ponížení pěkně potrestali. Takže jsem měla na měsíc večerku už v devět. "Zkus zavolat Narutovi," pokračoval Kiba, "ten by mohl něco vědět. Já mám bohužel tento týden tréninky večer, tak ztrácím přehled."
"Takže se tam neuvidíme?" Zahrála jsem smutnou.
"Vím že se ti po mně stýská." Řekl s ironií.
"Díky za info, ahoj." Rozloučila jsem se a zavolala Narutovi.
"Čááu kočko, dlouho jsme se neviděli!" To je celej on.
"Jo, hele pořádáš dneska něco?"
"To bych nebyl já, kdyby něco nebylo!"
"Doufám že jsem zvaná!"
"Ty vždycky."
"Okey, tak dneska mě můžeš čekat."
"Budu se těšit."
Jsem docela ráda, že dneska něco je. Už mě tak strašně nebavilo být po večerech doma.
Vysprintovala jsem do svého pokoje, osprchovala jsem se a připravila se na pořádnou párty. Dneska se nehodlám vrátit střízlivá!
Zaťukala jsem na dveře. Zachvilku se objevil Naruto s kelímkem piva v ruce.
"Sakýýý, jak se máš?!" Řekl a pořádně mě objal.
"Dobře, díky.Hodlám to dneska rozjet!"
"Ták se mi líbíš!" Vešli jsem dovnitř. Zábava byla očividně v plném proudu. Bylo tu strašně moc lidí. Většinu z nich jsem znala. Známí vymetači večírků. Hodně z nich tančilo, několik jich sedělo u baru. Pár se jich už taky válelo po zemi a už tu bylo i několik líbajících se párů. Dokonce jedna trojička. Blé.
Zamířila jsem si to k baru. Sedělo tu pár kluků, pro mě zatím neznámých. No, to se musí změnit. Nahodila jsem tu nejsvůdnější chůzi, kterou umím a prošla kolem nich. Dočkala jsem se obdivného zahvízdání a jednoho plácnutí po zadku. No co, na tohle jsem zvyklá.
Sedla jsem si na barovou židličku a objednala si koktejl.
"Ale, přece tě nemůžeme nechat, aby sis sama objednávala pití!" Ozvalo se vedle mě. Byl to jeden z těch kluků.
"Pětkrát to, co předtím prosím." Zavolali směrem k barmanovi.
Přistála přede mnou sklenička nějakého průhledného pití. Ani nevím, co to je. Páni, vážně rychle ztrácím přehled.
"Tohle já ale nepiju." Řekla jsem. Samozdřejmě, já vypiju skoro všechno, ale vím jak se na kluky musí.
"No, tak se to pěkně rychle naučíš." Mrkl na mě jeden z nich. Ten se mi líbil asi nejvíc. Měl krásné černé vlasy a neuvěřitelně tmavé oči.
Ani jsem se nenadála a měla jsem v sobě už pět panáků.
"To nám chceš tvrdit, že tohle nepiješ, jo? Vždyť to s tebou ani nehlo!" Začali se smát. Nejspíš toho měli v sobě víc než já. No a já taky nejsem žádná padavka a něco vydržím.
Začali toho do mě lít víc a víc a mně to kupodivu nevadilo. Přece jsem si řekla, že se dneska ztřískám. Večer to byl vážně perfekní. Ale pak se to všechno pokazilo. Hráli jsme flašku. Já už samozdřejmě neměla tričko. Jako další úkol jsem dostala políbit toho krásnýho kluka, ale v tom vtrhli dovnitř vedoucí různých tříd a oddílů na škole. Většinu jsem jich ani neznala.
"Jsou tady kluci z třetí A a holky z třetí C?" Všichni mlčeli. Nechápala jsem, koho hledají.
Vtom se ale všichni vedoucí rozeběhli a "pochytali" několik kluků a holek. Pro mně největším překvapením bylo to, že sebrali i mé nové kamarády. Včetně toho mýho hezounka. Chytili je za ruce a odtáhli je ven. Všichni byli zvědaví, co se děje a tak vyběhli ke dveřím, kde se však zastavili. Chvíli jsem nechápala, proč nejdou dál ven, ale když jsem se prorvala do předu, tak jsem to pochopila. Vedoucí odvedli holky někam pryč, ale kluci si to schytávali hned na místě. Jednoho z těch vedoucích jsem poznala. Byl to trenér od kluků a právě se dost vyžíval na kopání jednoho do břicha. Pak jsem ještě zahlédla svého černovláska. Ten chudák ležel na zemi a už se nemohl ani postavit. Dokonce mu tekla krev z úst a z nosu. Nemohla jsem se na to dívat. Vběhla jsem zpět dovnitř, posbírala si svoje věci a spěchala domů.
Na druhý den ráno už o všem každý věděl.
 

Krásné Vánoce...

26. prosince 2012 v 13:58 | Niless
Trošku opožděně, ale přece :D Doufáme, že jste prožili Vánoce podle Vašich představ a očekávání a že jste pod stromečkem našli vše, co jste si přáli. Chceme Vám popřát krásný Nový rok, ať se Vám splní všechna Vaše přání a my si zároveň dáváme předsevzetí: Nezanedbávat blog! :D


S láskou NILESS ♥


Don't leave me! -1. kapitola

21. prosince 2012 v 18:05 | Niless |  Povídky
Sasukeho pohled:
Jmenuju se Sasuke Uchiha. Podle spousty lidí jsem nezvladatelný, nevychovaný a rozmazlený fracek. To je možná důvod, proč jsem skončil tady, v nejpřísnější vojenské škole. Když jsem byl menší, měl jsem pár problémků (šikana spolužáků a další maličkosti) a tak mě rodiče poslali sem. Jsem tu už od desíti let a nikdy jim to neodpustím.
I když... není to tu tak špatný. Člověk si řekne: vojenská škola - tvrdý výcvik, spoustu učení, večerka v osm, budíček hodně brzo ráno. Jasně, takhle to chodí na těch "normálních" vojenských školách. Tahle se ale v pár věcech liší. No, tréninky jsou sice fakt moc tvrdý, ale večerka tu není, do školy chodíme jen tři dny v týdnu a navíc plníme spoustu misí a to mě baví. Přece jenom, cvičí nás tu k tomu, aby jsme byli schopní zabít člověka. Mrtvých lidí mám už na kontě hodně, ale není čím se chlubit. No a snad ta největší výhoda je, že jsou tu holky. Mají trošku jinačí režim než my kluci. Pořád sedí ve škole a tréninky nemají.
Po večerech většinou chodíme z jedné párty na druhou... když nad tím tak přemýšlím, nechápu, proč se to vlastně jmenuje "vojenská škola." Je to tu super, máme tu náš vlastní svět.
Kluci jsou rozděleni do několika, lépe řečeno do stovek skupinek. Jsem ve skupině číslo 7 a je nás tam dohromady šest. Známe se už od malička, vyrůstali jsme spolu, a proto jsme všichni ti "drzí a neovladatelní." Ale lidé si to o nás myslí jenom proto, že nás neznají. Jasně, když jsme byli menší, dělali jsme hodně blbostí, ale teď už jsme se zklidnili, vyrostli jsme z toho.
"Sasuke, mohl by ses už laskavě zvednout? Odcházíme!" To je Neji. Je z nás nejstaší, nejzodpovědnější, nejsilnější.. prostě samá NEJ, ale mám ho rád. Každopádně teď se chystáme na trénink, kam se mi vůbec, ale vůbec nechce. Trenér je největší tyran, jakýho znám a zasedl si na mě. Proto se po každým treninku skoro vůbec nemůžu hýbat.
"Néé, ještě chvilku!" zkouším Nejiho přemluvit. On mě ale chytl za nohy a stáhl z gauče na zem. Hodil jsem na něho zabijácký pohled, ale radši jsem šel. Nechci přijít pozdě. Ostatní už nás čekali před naším stanem. Jo nejspíš jsem se nezmínil, že žijeme ve stanu. Ale je tak trochu neobyčejnej. Jasně, zvenku to vypadá jako tradiční, rodinnej stan pro čtyři osoby. Když ale vstoupíte dovnitř, objevíte se ve velké předsíni s krbem, pár křesly a schodištěm, které vede k našim pokojům. Je tu taky herna, luxusní koupelna a posilovna (v té moc času netrávíme).
Dorazili jsme na trénink asi o třicet děvět vteřin později a já už slyším našeho trenéra Kakashiho:
"Ále, podívejme se, kdo se uráčil přijít na trénink! Už vím, komu dnes budu věnovat speciální péči." Samozřejmě mluvil na mě. Několik dní jsem už na tréninku nebyl, protože mi v poslední misi přelámali žebra. V normálním světě bych nejspíš ještě dlouho ležel v nemocnici, ale tady se naštěstí všechno léčí rychle. Každopádně nejspíš budu rád, když z dnešního tréninku odejdu po svých. Kluci se na mě lítostivě podívali, protože sami vědí, jaké to je, když se Kakashi někomu věnuje. Nedávno můj nejlepší kamarád Naruto jel z tréninku rovnou do nemocnice s rozbitou hlavou.
Seřadili jsme se a jeden z kluků z třinácté skupiny udělal nástup. Když už jsme u té třinácté skupiny... prostě tohle je nejprotivnější a nejnamachrovanější tým a naprosto se nesnášíme. Už několikrát jsme spolu měli velký problémy a několikrát to skončilo až u hlavního ředitele. Někdy jsme dostali trest my, jindy oni.
Rozpočítali jsme se do třech týmů. První šel ven běhat, druhý posilovat na druhou stranu tělocvičny no a ten třetí, včetně mě, šel cvičit kopy a údery. Už teď mi je jasné, že to pro mě nedopadně moc dobře.
"Takže, dneska si zopakujeme kop s otočkou," začal Kakashi, "Nechceš nám to ukázat, Sasuke?"
"Já jsem tu ale minule nebyl." řekl jsem s drobnou nadějí, že mně nechá být.
"To nevadí, ty nic dělat nebudeš. Pojď si sem stoupnout." Neochotně jsem vyndal ruce z kapes a stoupl si na žíněnku. Moc přesně si to nemapatuju, protože se to stalo hrozně rychle, ale skončil jsem asi o pět metrů dál s hroznou bolestí v břiše. Nedivil bych se, kdybych ty žebra měl zlomený znovu. Protože jsem si na tohle už tak nějak zvykl, docela rychle jsem se postavil a šel si sednout na lavičku. Kakashi mě nechal odpočinout si, což se docela divím. Asi za patnáct minut mě ale zavolal znovu, to už jsme trénovali normální boj. Stoupli jsem si naproti sobě a já čekal, až udělá první krok. Ten přišel docela rychle, zaútočil mi přímo na hlavu, naštěstí jsem stačil jeho útok rychle odrazit. Každopádně zachvíli jsem opět ležel na zemi. To už se mi vstávalo o něco hůř, ale nakonec jsem se postavil. Pokračovali jsme v boji. Asi minutu se mi dařilo , ale pak mě opět uděřil do břicha takovou silou, že jsem spadl na zem a nebyl schopen vstát. Ležel jsem na zádech a snažil se to rozdýchat, ale pořád to nešlo. Všechno kolem mě se točilo a připadalo mi, že ležím už celou věčnost. Ucítil jsem, jak mě někdo zvedá. Byli to nějací dva kluci, které ani neznám. Položili mě na lavičku a dali mi napít. Zachvíli jsem se mohl posadit. Naštěstí trénink zrovna končil. Oddechl jsem si, že dneska už mi nic neprovede, to jsem se ale trošku zmýlil.
"Sasuke, je nástup, pokud jsi si nevšiml!" To snad není pravda, on mě ještě nutí jít na nástup! Opravdu netuším, jak se tam mám doplazit, když mě každej pohyb neskutečně bolí. Opatrně jsem se pokusil vstát. K mému překvapení se to povedlo. Pomalu jsem došel až na konec řady. Kakashi samozřejmě ještě ale nehodlal skončit. Začal mít nekonečnou přednášku o tom, jak jsme neschopní atd... to už jsem ale nemohl vydžet. Nohy se mi roztřásli a já nakonec spadl na kolena. Když si toho trenér všiml, přistoupil ke mně:
"Vstaň!" Zakřičel.
Ani jsem se nepokusil, věděl jsem že nevstanu. Kakashi se napřáhl a jednu mi vlepil. Já toho chlapa fakt nenávidím.
Kluci mě nějak dotáhli domů a uložili mě do postele. Divím se, že mi ještě nepřečetli pohádku na dobrou noc a nezazpívali ukolébavku. Jasně, jsem rád, že mi pomohli, ale poslední dobou se o mě starají jako o malé dítě. Jsem z nich sice nejmladší, ale žádné chůvy nepotřebuju. Navíc Naruto je jenom o dva dny starší a k němu se chovají naprosto normálně. Je sice pravda, že on nemá tolik průšvihů, ale nikdo se je neprosil, aby o mě měli takovou starost.
I když jsem byl docela unavený, přesto jsem neusnul. Doma zůstal jenom Kiba, protože se učí na nějakou písemku nebo co. Ostatní šli kam jinam, než na párty. Zase šli balit holky a já už několikátej den ležím doma. Vážně si už nepamatuju, kdy jsem byl na nějakým večírku. Možná to je taky tím množstvím alkoholu, co jsem vypil. Ale teď vážně. Připadám si jako naprostý suchar.
Vzbudil jsem se asi ve tři hodiny ráno. No, je mi jasné, že sám od sebe bych se nevzbudil, protože mívám hodně tvrdé spaní. Vzbudili mě kluci, kdo jinej. Chtěl jsem sejít dolů, podívat se, jak moc jsou střískaní, ale jak rychle jsem se posadil na postel, tak tak rychle jsem si zase lehl. Zastavila mě strašná bolest v břiše. Snažil jsem se to rozdýchat, tohle se mi nestalo poprvé. Asi po deseti minutách jsem byl schopný vstát. Opatrně jsem scházel schodek po schodku. Asi v půlce jsem se ale otočil a vystoupal hezky zase nahoru do svého pokoje, zavřel za sebou dveře a zahrabal se pod peřinu. Právě jsem viděl to, co jsem vidět nikdy nechtěl. Nebyli to kluci, co mě vzbudili, ale Neji. Náš milý Neji, který si to právě rozdával s nějakou kočkou na gauči v hale.
Tak zaprvé - už nekolikrát jsme mu říkali, ať to nedělá v hale. A za druhé - tohle tak není fér! Kluci zase určitě vybrali ty nejlepší holky.
Když jsem se ráno probral, kupodivu jsem mohl vstát. Kouknul jsem se na hodiny a docela jsem se leknul. Ukazovaly totiž devět hodin a to by znamenalo, že bych měl být už hodinu ve škole. Naštěstí jsem se brzo vzpamatoval a uvědomil si, že dneska do školy nejdu, protože je víkend. Sešel jsem dolů bez trička a pouze v teplákách, protože mi bylo neskutečný vedro. Venku už po ránu bylo nejméně třicet stupňů. Nesnáším léto.
Nalil jsem si hrnek kafe a sedl si ke stolu.
"To tělo máš snad čím dál tím hezčí." Ozvalo se najednou. Neskutečně jsem se lekl. Dokonce i to kafe jsem na sebe vylil. Otočil jsem se a za mnou stála moje pitomá bejvalka Sakura jenom ve spodním prádle. Né, že by byla hloupá, jenom ji prostě nerad vidím, nerad s ní mluvím a nerad na ni vzpomínám. Prostě ji nemám rád. Měli jsme docela komplikovaný vztah, trvající celý měsíc, čímž se stal i mým nejdelším vztahem.
"Sakuro sakra co tu děláš?!" Zakřičel jsem na ni a přitom jsem si utěrkou sušil kalhoty.
"Mmm... Chceš pomoct?" Zeptala se mě provokativně. Panebože, stačilo by, aby prostě vypadla.
"Co tu vy dva děláte?" Neji... přišel a letmo Sakuru políbil. Počkat. To si ze mě snad dělá srandu, ne? On se právě vyspal s mojí bejvalkou a vůbec mu to nepříjde blbý? Kouknul jsem se na něj, hodil po něm utěrku a odkráčel nahoru do pokoje. Jasně, uznávám, že hodit po něm kusem hadru nebylo moc chlapácký, ale v té chvíli mě nic lepšího nenapadlo.
Jsem opravdu hodně naštvanej. Nejde jenom o to, že je to zrovna moje BEJVALKA, upřímně - to by mi bylo úplně jedno. Jde o ten princip. Jednou jsem mu provedl to samý a nedopadlo to moc dobře. Já skončil s natrženým rtem, zlomeným nosem a lehkým otřesem mozku. Oba jsme pak ještě měli napomenutí, protože jsme se porvali zrovna ve škole no a pak jsme se ještě dva měsíce nebavili.
Hodil jsem něco na sebe a šel ven se odreagovat. Došel jsem na své oblíbené místo v parku, sedl si a jednu si zapálil. V poslední době kouřím nějak dost. Není se taky moc čemu divit. Je toho na mě moc a jedině tohle mi trochu pomáhá.
 


Breath Of Life- Úvod

28. října 2012 v 18:25 | Nilee |  Povídky
Ahoj, po dlouhé době jsem dostala nápad na novou povídku. Je o životě holky (Sakury). Nebudu vám sem přidávat obrázky postav které v téhle povídce budou, protože zatím nevím jak se to celé bude vyvíjet dál. Tahle povídka je zaměřená hlavně na zpívání a věřím že tohle bude moje nejlešp í povídka, protože ke zpívání mám velký vztah.
Užijte si to. A napište váš názor.
Páá ♫Nilee♫

Tohle je můj život. To co dělám je můj sen. To místo kde stojím, pocit který mám když zde stojím. Tváře lidí okouzlených mým výkonem. Tohle je to co chci nejvíc. Nic lepšího mě nemohlo potkat. Jsem nadšená za to jak žiju svůj život. Špatný výsledek mě posune o kus dál a trable v normálním životě ještě dál. Miluji zpívání. Když stojím na podiu nic jiného nevnímám a plně se soustředím na hudební podklad. Snažím se vžít do písničky celým svým srdcem a podat co nejlepší výkon. Podpora je obrovská. Chodím do Hudebního Domu na kraji města. Je to vlastně taková škola, kde se učíme zpívat. Vůbec to není jako škola, spíše to bereme jako zábavu. Máme tři učitele. Dvě učitelky a jednoho učitele. První učitel se jmenuje pan Smith a učí jenom kluky. Potom je tu učitelka, která je jako záskok, když někdo z učitelů onemocní, což se nestává moc často. Jmenuje se paní Millerová- ta je z učitelů nejstarší. Má asi tak 40 let a nikdo ji nemá moc rád. A učitelka, která učí mě je jednoznačně ta nejlepší učitelka na celém světě. Jmenuje se paní Wilsonová, no.. spíše slečna Wilsonová, protože ještě nenašla toho pravého a nikdy se nevdala. Je strašně hodná a vtipná. Bavíme se spolu jako nejlepší kámošky. Říkáme si co právě letí za oblečení, drby a hlavně když má někdo z nás problém poradíme si. Mám ji moc ráda. Nemám žádnou nejlepší kamarádku, takže mi ji nahrazuje slečna Wilsonová. Do téhle hudební školy chodím už 2 roky a pořád mě to moc baví. Někteří z nás se touhle školou připravují na konzervatoř. No připravují se na ni ti kteří jsou ještě na základní škole. Já jsem svou šanci promarnila a nebyla jsem dostatečně připravená na to abych šla na konzervatoř. Teď už jsem plně připravená, ale je pozdě. Bohužel. Mohla bych být slavná. Hodně slavná, teda říká to celá má rodina a dokonce i všichni tři učitelé v této škole. Nebudu tomu říkat škola, to zní strašně divně. Budu to prostě nazívat zpěv. Do zpěvu chodím dvakrát týdně. Kromě zpěvu chodím na střední školu uměleckou. Je směrována na malířství, sochařství, design a tak dále. Sice by bylo lepší kdybych chodila na konzervatoř, ale malba a kresba je mé druhé já. Jak to tak vyprávím, říkám si že jsem nějak moc umělecky založená. Jsem na sebe pyšná. Na střední se s nikým nebavím. No, bavila bych se, ale nikdo se nechce bavit se mnou. Vůbec nevím proč, nejsem vůbec škaredá a ani tlustá, nebo vychrtlá. Nemají důvod se se mnou nebavit. Mojí osobností to nebude. Nechci se moc chválit, ale nemám problém se s někým skamarádit, nebo normálně bavit. Abyste věděli aspoň trošku jak vypadám, mám dlouhé růžové vlasy, smaragdově zelené oči, menší rtíky a jsem menšího vzrůstu. Ano, slyšíte dobře.. Růžové vlasy. Narodila jsem se tak a nehodlám si ničit vlasy různými chemikáliemi. Zůstanu taková jaká jsem, ať se to někomu líbí, nebo ne. Už jsem na to přišla. Ostatní se se mnou nebaví určitě protože mám růžové vlasy. Soudí podle obalu, nikoliv podle vnitřku a to není fér.
Jo a ještě něco.. Jmenuji se Sakura (jo, je to název stromu!).

Milí...

28. října 2012 v 18:24 | Niless |  Naše blbosti
Ahojte :)
Nejsme si tak nějak jisté, zdá některé z našich Sbének ještě naším Sbénkem zůstalo. Každopádně, jestli jo, tak...jenom omluva za naši velkou neaktivitu nestačí. Nevíme, jak dokázat, že je nám to hrozně líto, že jsme na blog úplně zapomněly. No, nedávno jsme opět chytily správnou inspiraci a rády by jsme se k psaní našich povídek vrátily. Možná, že to nikdo číst nebude. To nevadí, z velké části to děláme hlavně pro čtenáře, ale také pro sebe. Do povídek zahrnujeme hodně své aktuální pocity a už několikrát se v povídce objevila situace, která se opravdu stala a stala se nám. Sportovci své nálady "vyběhávají", někdo mlátí do boxovacího pytle no a my se vždycky prostě "vypíšem". :)
Doufáme, že snad si občas někdo něco z naší tvorby přečtě. :)

Vaše NILESS ♥

I ♥ Holiday

31. července 2012 v 16:53 | Nilee♥ |  Naše blbosti
Prázdniny! Tohle jsou asi moje nejlepší prázdniny :-) ... Nebyla jsem nikde v Chorvatsku, Bulharsku, Itálii a tak... Ale byla jsem na tom nejlepším táboře. Na tanečním! Sice neumím tančit, ale to tam neuměl nikdo :D Na první pohled tam všichni vypadali strašně namyšlení a protivní, ale všichni to byli fajn lidi. Na chatce nás bylo 7 a všechny jsme byly holky. Překvapivě :D Ale bylo tam taky strašně moc kluků ♥. A úplně hezkých :D V našem oddíle jsme měli 2 kluky úplně nejhezčí z celého táboru. A pak tam byli vedoucí a ti byli taky úplně k sežrání :D Sice jim bylo přes 20 let, ale byli tak strašně hezcí a hodní a srandovní... Áhhh :D :D No a pak jsem ještě byla na Slovensku za rodinou. A tímhle se taky strašně moc omlouvám za to, že nepřidáváme skoro vůbec povídky, ale tak nějak nemáme čas a hlavně jsou PRÁZDNINY :D Pište do komentářů co jste zažili vy o prázdninách a kam jste jeli.

Páá Nilee♫

Stronger-8. kapitola

19. července 2012 v 10:10 | Niless |  Povídky
Táák jsem se překonala a napsala další díl Stronger :D Je to o trošičku delší než obvykle, ale aspoň si pořádně počtete ;) Tak snad se vám to bude líbit a přeji příjemné čtení :)

Less ♥



Došli jsme až k jídelně. Cesta byla docela dost komplikovaná, samé zatáčky, přecházení, podchody...doufám že zítra budu odcházet s ostatními, protože sama sem rozhodně netrefím.
"Tak, dovnitř už to zvladneš sama, ne?" zeptal se mě Itachi.
"Jo, jasně. Ty nejdeš?"
"Dneska ne. Mám trénink, ale uvidíme se zítra." řekl a odešel. Zajímalo by mě co dělá za sport, že má trénink takhle večer. Stála jsem před jídelnou. Pořád jsem váhala, jestli vejít dovnitř nebo počkat venku až dovečeří, protože jsem hlad opravdu neměla a navíc jsem se bála, že nebude nikde místo u stolu, a já zase skončím s Karin. Nakonec jsem to riskla a vešla jsem. Rozhlédla jsem se po velké místnosti. Naštěstí jsem zahlédla Ino a vedle ní ještě dvě volná místa. Došla jsem k ní.
"Ahoj Ino" pozdravila jsem ji.
"Sakuro!" rozzářila se, když mě uviděla ."Tak už ses nastěhovala? Kde máš pokoj? A jakej byl výlet? No tak sedni si a všechno mi řekni!" Trošku moc otázek na mě. I tak jsem jí všechno povyprávěla. Řekla jsem jí všechno co se stalo na výletě, od té události s klukama z jíně školy až po tu věc se Sasukem. Taky jsem jí řekla, proč jsme se vrátili dřív, ale o Kakashiho nehodě už tu věděl téměř každý. Drby se tu holt šíří rychlostí světla. Vyprávění jsem zakončila svou historkou jak jsme se s Karin porvaly.
"Téda..." řekla ohromeně. "Takže teď se Sasukem chodíš?" zeptala se mě narovinu, jako by ta noc se Sasukem byla jediná, co ji zajímalo. Každopádně ve mě hrklo. Mluvila docela nahlas a Sasuke seděl jenom o dva stoly dál.
"Blázníš? Vždyť se skoro nic nestalo. A to že mě zachránil, neznamená, že jsem na něho nějak moc změnila názor. Pořád si myslím, že je to pěknej parchant." skoro jsem šeptala. Po pár minutách si k našemu stolu přisednul Neji.
"Ahoj Sakuro." pozdravil.
"Ahoj" řekla jsem. Nechápu co tu chce. Copak zapomněl jak Ino ublížil? No zjevně zapomněl...a Ino taky, protože na pozdrav se políbili.
"Saky, příjdeš ke mně večer na pokoj? Bydlím ve třetím patře, pokoj dvacet dva. Budem s holkama poslouchat písničky, lakovat si nehty a ták..." zeptala se mě Ino. Né že bych neměla ráda hudbu, ale na takový ty holčíčí věci, jako je například lakování nehtů, česání atd, moc nejsem. I když bude to lepší, než trávit večer s tou tyrankou Karin.
"Okey" souhlasila jsem a Ino s Nejim někam odešli.
Jakmile jsem dojedla večeři, pokud se to vůbec dalo nazývat večeří, protože větší hnus jsem v životě nejedla, chystala jsem se taky odejít, jenže jsem si uvědomila, že zpátky na intr netrefím. Hold se budu muset k někomu přidat. Rozhlédla jsem se kolem. Můžu jít buď se skupinkou nejnamyšlenějších holek ze školy, které jsou o něco starší než já, nebo se skupinkou šesťáčků, u kterých si nejsem jistá, jestli by mě na ten intr vůbec dovedli. No a nebo můžu jít se Sasukeho partou. Vtom na mě zavolal Shikamaru, člen toho jejich "gangu", a mával na mě, ať jdu k nim, čímž mi usnadnil rozhodování.
"Čau, ty jseš ta nová na intru, že? Nechceš jít s náma? Trochu ti to tu ukážeme." Ta nová? To si snad dělá srandu ne? Chodili jsme spolu na základku a on si nepamatuje moje jméno! Dobře, on byl v áčku a já v béčku, ale i tak... Prohlédla jsem si, koho ještě znám...pár známých tváří tam bylo, ale překvapilo mě, že s něma není Sasuke.
"Bude stačit, když mi ukážete, jak se dostanu zpátky." usmála jsem se.
"Ale no ták, trošku se pobavíme!" Řekl Kiba, ten se mnou chodil do sedmé třídy, potom odešel na gymnázium.
Nakonec jsem souhlasila a musím říct že toho nelituju. Vážně jsem si zbytek dne užila. Ukázali mi zdejší kluby, hospůdky, cukrárny, potom jsme blbli na dětském hřišti a nakonec mě pozvali na zmrzku. Každý trval na tom, že mi koupí jeden kopeček. Po těch šesti kopečcích mě tedy nebylo zrovna nejíp, ale zvládla jsem to. Doprovodili mě až před budovu internátu a řekli, že jdou ještě na nějakou párty. Přemlouvali mě, ať jdu s nima, jenže už se blížilo k desáté hodině a intr se o půl jedenácté zamyká a já nepotřebuju hned první noc žádné problémy, navíc jsem docela unavená. Poděkovala jsem jim za skvělej den a vešla dovnitř. Šla jsem pomalu po schodech, když v tom jsem uslyšela, jak na sebe někdo křičí. Vím že se namají poslouchat cizí rozhovory, ale byla jsem prostě zvědavá. Schovala jsem se za roh a poslouchala.
"Učil ses dneska?" řekl... To je Itachiho hlas!
"Co je ti po tom, nejseš můj fotr!" Sasuke... ty jejich hlasy bych prostě poznala všude. Uslyšela jsem prásknutí dveří a kroky. Přikrčila jsem se, aby mě náhodou neviděli. Viděla jsem na ně mezerou v zábradlí. Sasuke chtěl chytit za kliku svého pokoje a vejít, ale bratr ho drapl za ruku.
"Co si to o sobě myslíš? Takhle dál neprolezeš!"
"Proč se o mě najednou tak zajímáš? Vždycky jsem ti byl u pr*ele!" zařval na něho Sasuke. To už ale Itachi nevydžel a vlepil mu takovou facku, že měl Sasuke co dělat, aby se udržel na nochách. Chvíli ještě mlčky stáli. Sasuke se zřejmě nemohl zpamatovat. Po chvilce jeho bratr odkráčel pryč. Počkala jsem, až Sasuke zajde a pak jsem potichu došla až do mého pokoje.
Dveře byly odemknuté, ale Karin už spala. Rychle jsem se převlékla do pyžama, dokonce jsem ani nešla do sprchy, doufám že to stihnu zítra ráno. Lehla jsem si do své postele a snažila se usnout. Bohužel se mi to nedařilo, protože jsem měla plnou hlavu myšlenek toho, co jsem viděla před chvílí na chodbě. Zajímalo by mě, o co jde.
Usla jsem až ve tři hodiny ráno. Tím pádem jsem nebyla vůbec vyspaná a ve škole to byla samá katastrofa. Nejvíc ale až v hodině dějepisu. Náš učitel mě vůbec nemá rád. Možná proto, že v jeho hodinách si dávám pravidelného šlofíka a neustále vyrušuju. Rozhodl se, že mě vyzkouší, i když letos to bude už asi po šesté. Nechápu co mu je. Průměrově mi vychází čistá trojka, ale on se prostě musí přesvědčit o mých schopnostech. Neochotně jsem došla až k tabuli.
"Tak Sakuro, povězte nám něco o křížových výpravách." To určitě! Vždyť se blíží konec roku, kdo by se učil? O křížových výpravách nic nevím. Když viděl, jak mlčím, posadil mě se slovy:
"Tak dneska to bude za pět. Výsledná známka na vysvědčení...čtyři!" Co to právě řekl? Že budu mít čtverku na vysvědčení? Tak to ani náhodou!! Začala jsem se s ním hádat, jak je nespravedlivé, že já jsem byla zkoušená několikrát a někdo nebyl ještě ani jednou. No, vytkla jsem mu spoustu věcí. Možná proto mě poslal do ředitelny. Zase.
Zaťukala jsem na dveře. Jakmile se ozvalo "dále!" vstoupila jsem.
"Sakuro to snad ne! Opět ty?" Paní ředitelka už mě moc dobře zná. Naštěstí je to strašně hodná ženská a občas mě nechává bez trestu.
"Tak co jsi provedla tentokrát? Budu hádat - nic. Určitě to nebyla tvoje vina." řekla s ironií v hlase.
"Vy mě tak dobře znáte, paní ředitelko!" zakřenila jsem se.
"No, dneska to bohužel nemůžeme nechat bez trestu. Zrovna se mi totiž naskytla taková prácička, jenže dneska nikdo nic neudělal, proto si to budeš muset odmakat ty." Achjoo. Už sem si myslela, že jenom pokecáme a budu moct jít.
"Stěhujeme knihovnu, a potřebujeme zapsat čísla knih do počítače. Stavíš se za paní knihovnicí, ta už ti řekne, co a jak."
"Tak fajn." řekla jsem trošku posmutněle a odešla jsem. Dneska jsem zrovna chtěla jít s klukama do klubu. Přišli za mnou o velké přestávce a strašně moc mě přemlouvali. Navíc, jestli jde Sasuke, mohla bych se ho zeptat, co se to včera stalo mezi ním a jeho bratrem. I když, aby mi to řekl, by musel být pěkně opilej, protože o svém bratrovi vůbec nemluví. Když tak přemýšlím, nemluví ani o zbytku svojí rodiny.
Rozhodla jsem se, že jestli do toho klubu vážně chci jít, musím s těma knížkama být rychle hotová. Jenže to nešlo tak rychle, jak jsem si představovala. Knížky měly šestimístné číslo a po chvilce už mě to nebavilo. Byla jsem hotová až za tři hodiny. S klubem už jsem se pomalu loučila, když v tom jsem na chodbě na intru potkala Sasukeho partu, opět bez Sasukeho. Nejspíš bych jim měla přestat říkat SASUKEHO parta, když už s nima moc nebývá, navíc on není žádnej jejich "vůdce".
"Ahoj Saky, tak jdeš teda dneska s náma?" Zeptal se Kiba.
"No já nevím, jsem strašně unavená..." než jsem to stačila doříct, už mě začali přemlouvat a dělat psí oči.
"Tak jo." nakonec mi nezbylo nic jiného, než souhlasit.
To by jsme měli - makeup, vlasy, oblečení - všechno perfektní. Schválně jsem si na sebe vzala úzký džínový kraťásky s černým tílkem, protože vím, jak moc to působí na kluky. Vlasy jsem si vyžehlila do hladkého účesu.
Při odchodu jsem na chodbě potkala Ino.
"Saky, jaktože jsi včera nepřišla? Čekaly jsme tě s holkama." zeptala se mě zklamaně. Sakra! Já jsem na to úplně zapomněla. Byla jsem venku s klukama a popravdě nelituju toho, ale musím to Ino nějak vynahradit.
"Ino moc se ti omlouvám. Hele nechceš jít za to se mnou a s klukama dneska do klubu? Bude sranda!"
Chvilku váhala, ale nakonec souhlasila. Pomohla jsem jí na sebe rychle něco hodit, protože kluci už nás čekali venku.
"No to je dost! Co ti tak trvalo?" řekl naštvaně Kiba.
"Promiň...hele kluci, může jít dneska s náma Ino?"
Ozvalo se jenom "hmm" a dál nic neříkali. Nevím proč, ale kluci Ino moc v lásce nemají. Přitom je vážně hezká a většinou i milá. Možná to nějak souvisí s tím, že chodí s Nejim. No, nebudu to nějak řešit, teď se jdeme bavit!
Když jsme došli do klubu, byla tam už spousta lidí. Většina z nich byla už opilá. Kluci nám šli koupit pití a já s Ino jsme to tu zatím okoukly. No hudba nic moc, kluci nic moc... vlastně všechno nic moc. Tohle nebude moc dlouhej večer. Vidím to tak, že do půlnoci budu doma.
Když sme se ale všichni posilnili pár sklenkami nějakého alkoholu, co kluci přinesli, hned jsme to viděli jinak. Všechno jakoby najednou ožilo a my už jsme pařili na tanečním parketu. Jaká škoda, že tu není Sasuke. Už docela dlouho jsem ho neviděla. Sakra! Proč nad ním zase přemýšlím?
Z mých myšlenek mě vytrhla Ino.
"Saky, já už půjdu, není mi nějak dobře. Uvidíme se na snídani." řekla a odešla. Možná bych ji jako správná kamarádka měla doprovodit, ale už je pryč.
Ještě chvíli jsem tam s klukama byla, ale jak začal odeznívat alkohol, začala jsem se nudit a tak jsem se rozhodla taky odejít.
Nevím kolik bylo hodin, ale intr byl ještě odemčený. Vešla jsem dovnitř a potichu šla až k mému pokoji tak, abych nikoho nezbudila. Chytla jsem za kliku a... co to má být? Je zamčeno! Zaťukala jsem na dveře ale stále mi nikdo neotvíral. Začala jsem bušit o něco hlasitěji, to muselo zbudit každého, jenže Karin mi zřejmě otevřít nechtěla.
Sesunula jsem se na zem a hlavu opřela o zeď. To jako strávím noc na chodbě? To budu zítra ve škole vypadat fakt báječně. Nevím co to do mě vjelo, ale normálně jsem se rozbrečela. Já fakt brečím! Strašně se mi stýská po mámě, ve škole se mi zrovna nedaří a ještě jsem na pokoji s tou krávou. A nejspíš tomu přispěla ještě ta trocha alkoholu co mi zbyla v těle.
Vtom jsem uslyšela přibližující se kroky. Snažila jsem se přes zaslzené oči poznat kdo to je, ale nějak se mi to nepodařilo. Poznala sjem ho až po hlase.
"Sakuro co tady děláš? Ty brečíš?" Sasuke...
Nechtěla jsem aby mě takhle viděl a ani jsem neměla chuť se s někým bavit a tak jsem otočila hlavu na druhou stranu. On se ale nevzdal, klekl si přede mě, chytl mou hlavu do jeho dlaní a natočil si ji tak, aby mi viděl do očí. No musel to být fakt skvělej pohled - zarudlé oči, roztečená řasenka...
"Co se stalo?" zeptal se mě. Popotáhla jsem a pak jsem odpověděla:
"Karin mi zamkla." Pousmál se.
"A kvůli tomu brečíš? Teda takovou tě neznám."
"Je toho víc..."
Na nic už se mě neptal a pomohl mi vstát.
"Pojď." řekl a chytl mě za ruku. "Přece nebudeš spát na zemi."
Došli jsme do jeho pokoje. Byly tu další čtyři postele, ale nikdo na nich nespal.
"Ty nemáš spolubydlící?" zeptala jsem se.
"Mám, ale jsou zase na nějaké párty."
"A proč tam nejsi ty?" zeptala jsem se na rovinu, ale neodpověděl mi. Nachystal jednu z postelí a položil mě do ní. Pomohl mi zout boty.
"Nedpověděl jsi mi." Sedl si ke mě na postel a řekl:
"Víš... propadám z několika předmětů... není to kvůli tomu že bych byl nějak extra blbej... ale mám teď nějaký problémy doma a navíc jsem míval tréninky do večera... a teď se musím učit na závěrečný písemky nebo si zopakuju ročník." Páni... tak teď si připadnu strašně blbě, že jsem brečela kvůli takovým blbostem.
Chytla jsem ho za ruku a podívala se mu do očí.
"Ty to zvládneš." řekla jsem.
Než jsem se nadála naklonil se ke mně a jemně mě políbil.

Ehm..:D

13. července 2012 v 19:02 |  Naše blbosti
Tákže.. jak začít :D strašně moc se omlouváme za naši velkou neaktivitu..Dlouho na našem blogu nepřibyla žádná nová povídka a ani článek... rozhodně se to pokusíme napravit co nejdřív :) Myslím ale, že nás aspoň trochu chápete.. To víte, začali prázdniny, já mám teď na deset dní tu nejnudnějsí brigádu na světě (prodávání zmrzky na benzince :D) a každou volnou chvilku se snažím užívat. Na počítač se dostanu přinejlepším pozdě večer a to už mám mozek tak vygumovanej, že zkouknu jeden díl Glee a jdu spát :D Ale hned jak mi brigáda skončí, napíšu další díl Stronger, to se nebojte ;) A ještě jedna omluva, a sice za to, že teď nechodím na vaše blogy :( To mě mrzí asi nejvíc, protože každej náš spřátelenej blog mě strašně baví..a nejsem taková co by vám jenom pod článek napsala koment typu: "Ahojky, obíhám"..to je podle mě pěkná blbost..vždycky si článek přečtu a snažím se napsat něco k věci :D No už dost kecaní.. slibuju, že se polepšíme! Zatím, užívejte prázdniny, jak jen to jde ;)

Vaše Less ♥

Pššt... Tajemství

5. července 2012 v 21:01 | Nilee |  Téma týdne
Takže dneska píšu článek na téma "tajemství". Každý z nás aspoň jednou vyzradil tajemství. Ať už malé nebo velké.
Většinou se to děje ve škole. Vyzrazení tajemství. Jeden někomu řekne tajemství, ten to řekne dalšímu, ten dalšímu, ten dalšímu a pak to ví už celá škola. Je to jako kolonie. My máme třeba ve škole jednoho kluká. Když mu někdo něco řekne, nějaký drb, nebo tajemství, nebo novinku, cokoli... Tak on jde do třídy vedle, řekne to nahlas před celou třídou a řekne jim ať to pošlou dál. Ve škole nikdy nic nikomu neunikne... No teda aspoň v té naší.. Nevím jak to chodí v té vaší, třeba je to u vás úplně jinak. Ale každý má možná tajemství, které nikdy nikomu neřekl. Třeba já takové jedno tajemství mám a asi nikdy to nikomu neřeknu, možná až přijde správný čas. Ale ten asi nikdy nenadejde, protože je to strašná blbost, ale stejně to je moje tajemství :D :D Můžete psát do komentářů jaké máte zkušenosti s tajemstvím. Ráda si to přečtu. :)


*Nilee*

Return-8.kapitola

27. června 2012 v 19:53 | Niless |  Povídky
Nepřestávala jsem ho líbat, protože se mi strašně líbilo, když Sasuke žárlí.
Odvedla jsem toho hezkého kluka k baru. Objednala jsem mu nějakej koktejl. Pořád jsem se smála a dělala jsem, že rozumím jeho řeči. Sasukeho to asi přestalo bavit a tak šel ven z klubu. Bez přemýšlení jsem utíkala za ním.
"Co si jako myslíš že děláš? Nejdřív se olizuješ s nějakou ku*vou a teď na mě žárlíš když se líbám s normálním klukem?!"
"Já na tebe nežárlím." odpověděl bezmyšlenkově.
"No tak fajn. Ale příště až mi budeš odpovídat nelži mi do očí!" křičela jsem.
"Už jsi trapná Sakuro!" dodal urážlivý příspěvek.
Ach jo.. Otočila jsem se k němu zády a odkráčela jsem zpět do klubu. Tam už mě Hinata s Narutem hledali po celém klubu.
Když mě uviděli, utíkali za mnou. Srazili při tom tak 5 lidí minimálně. Všichni tam pak nadávali nějaký francouzský nadávky, takže jsme je ignorovali.
"Sak, máme kde spát." pištěla nadšeně Hinata.
"Fakt? Kde?" zněla jsem tak trochu překvapeně.
"Víš jak nás sem odvedla ta parta kluků?"
"No?" odpověděla jsem zvědavě.
"No tak oni tu mají poblíž chatku a tam můžeme přespat." skočil Hinatě do řeči Naruto.
"Ty umíš francouzsky?" zeptala jsem se.
"Nee... Bavila jsem se s jedním klukem z té party a používala jsem při tom google překladač." Týjo... Nikdy bych neřekla že Hinata používá mozek. Ale teď.
"Jeden kluk z té party mi dokonce dal pusu." zněla tak strašně nadšeně až mě to děsilo.
"Mě taky.." odpověděla jsem vysmátě.
Samozřejmě jsem si vymýšlela. Nikdo mi přece pusu nedal, to spíš já mu, ale to se taky počítá. No, ale nehodlám to Hinatě popisovat do podprobných informací.
Za hodinu, takže o půl 1 ráno jsme se vydali na jejich chatku. Hinata si s němi povídala přes google překladač. Tak strašně jí závidím. Taky chci mít WiFi. Ale máma na to teď nemá, aby mi koupila nový mobil.
Já jsem se bavila s Narutem o škole a o učení a taky o Hinatě. Pořád mi vyprávěl jak je úžasná. Šeptal mi to do ucha, protože Hinata byla jen kousek za námi a Naruto nechce aby Hinata věděla že ji chce. Vůbec nevím proč, ale co. Je to přece Naruto.
Šli jsme podél nějakého osvětleného parku, potom jsme šli lesem a došli jsme k velké chalupě. Vypadalo to jako vila. Bylo tam jezírko, malé lampičky, dřevěný můstek, bazén, vyhřívka a tak dál. Prostě to tam bylo luxusní!
Mluvili na nás něco francouzsky a Hinata jim odpovídala. Samozřejmě zase za pomocí inťasu. Ukázala na mě ať jdu dovnitř.
Ta parta kluků otevřela dveře bez jakéhokoliv klíče. To jako normálně nechávají doma otevřeny dveře ať je může kdokoliv vykrást? Blázni...
Hinata se jich hned zeptala jaktože si nezamykají. Oni odpověděli, že kolem lesa nikdo nechodí. To je dost divný.
Vešli jsme dovnitř a tam to bylo tak stejně hezké jak venku, možná o trochu hezčí. Všude byli lampy a umělecké obrazy. Taky tam byly luxusní sedačky, bar, pohodlné židle a další poschodí.
Ukázali nám kde budeme spát, kde je sprcha, kde je záchod a kuchyně, kdybysme ráno měli hlad. Potom Hinatě vysvětlili, že ráno musí jít pracovat. Prý mají nějakou brigádu v parku. To se vůbec nebojí, že by jsme jim mohli něco ukradnout?
Vešli jsme do našeho pokoje a ten byl velký asi jako náš obývák a můj pokoj dohromady. Byla tam velká LCD televize.
První jsem se šla vysprchovat já. Koupelna byla nečekaně taky krásná. Sladěná do dvou barev. Tyrkysová a bledě modrá. Rychle jsem se osprchovala a utíkala do pokoje v ručníku. Věci jsem si zapoměla v koupelně. Zajdu si pro ně až se Hinata vrátí. Čekala jsem a konečně Hinata přišla. Taky bez věcí.
"Ty sis nebrala věci?" zeptala jsem se.
"Ne.. Necháme si je tam ne? Ty kluci by nám nic neudělali." Ta je teda důvěryhodná.
"Radši si pro ně zajdeme!" rozkázala jsem.
"Když myslíš." Šli jsme si pro věci a v koupelně jsme viděli jednoho z těch kluků jak nám hrabe ve věcech.
Hinata zapla svůj mobil a pomocí překladače se hádala s tým drzým klukem. Travalo to asi 5 minut, ale nakonec Hinata řekla: "Aha." a kluk odešel z koupelny.
"Co se stalo? Proč nám hrabal ve věcech?" zeptala jsem se.
"Ztratil klíče od auta a myslel si, že jsme je ukradli my. Tak se podíval." řekla rozzlobeně Hinata.
Vzali jsme si věci a odkráčeli jsme do pokoje. Cestou jsme slyšeli jak se ta parta kluků hádá s klukem co se nám hrabal ve věcech.
Zalezli jsme do pokoje a převlékli jsme se do pyžama. Chvíli jsme si povídali o té párty a tak jsem jí řekla o tom co se tam dělo mezi Sasukem a tou ku*vou. A mezi mnou a tím francouzem.
"Takže ty ses líbala s tím klukem v modrém tričku a hnědými vlasy, který patří do té party co nás nechal spát tady?" zeptala se překvapeně Hinata.
"Jo. Co je na tom?" odpověděla jsem
"To já jsem se s ním líbala!" Cože? Hinata s ním?
"Ty taky?" zeptala jsem se vysmátě.
"Jo! On si začal... Při šel ke mě a najednou mě začal líbat."
"Hajzl!!!" zakřieli jsme společně. Bylo to určitě slyšet až dole. No co, stejně by nám nerozuměli.
Nakonec jsme to vzali s humorem a hodili jsme to za hlavu. Zubní kartáček a ostatní hygienické potřeby jsme měli v kufru na vlakovém nádraží, takže jsme šli hned spát. Usli jsme obě dvě hned po pěti minutách.
Ráno jsme se probudili už v 10 hodin ráno. Normálně když mám volno, tak vstávám ve 12 hodin ráno.
"Dobré ráno. Kluci by už měli být pryč, že?" řekla ospale Hinata.
"Jo, jdeme se podívat dolů?" Máme celou chatu pro sebe.. Jóó..
Otevřeli jsme dveře, a šli jsme po schodech dolů.
Strašně jsme se s Hinatou lekli, protože dole v obýváku stál nějaký starý pán a kolem něho policaji.
Najednou k nám přišel nějaký policajt a zeptal se nás jakou řečí mluvíme. Po chvíli nám oznámil:
"Dávám vám pokutu 10 000,-Kč za vloupání do domu támhletoho pána!"

Kam dál