Stronger-1.kapitola

9. června 2012 v 12:01 | Niless |  Povídky
"Beep beep, beep beep!" Achjo. Nikdo nemá horší zvuk budíku, než já! Ale co, aspoň mám jistotu, že nazaspím. Ještě asi pět minut jsem ležela a pak jsem se přinutila vstát. Ospale jsem došla do koupelny a podívala se do zrcadla. "Bože." Opravdu nikomu nepřeju vidět můj obličej po ránu. Vyčistila jsem si zuby, učesela se a dala si řasenku. Když jsem přišla do kuchyně, na stole už mě čekala snídaně.
"Dobré ráno" pozdravila mě maminka.
"bré ráno.. jaktože jsi doma?" Mamča pracuje jako pekařka, vstává hodně brzo a touhle dobou doma nikdy nebývá.
"Vzala jsem si volno." Zeptala bych se jí proč, ale už zase nestíhám. Rychle jsem do sebe naládovala tousty, co mi připravila, popadla tašku a utíkala na autobus.
Před školou už mě čekala Ino, nejlepší kamarádka už od školky. Na sobě měla miniskukni, jako vždy, a uplé tričko. U kluků vždycky bodovala víc než já. Popravdě, já jsem ještě ani nebodovala.
"Připravená?" Zeptala se mě.
"Připravená na co?" vykulila jsem na ni oči.
"Přece na test z literatury." Sakra! Jak jsem na to mohla zapomenout!? Pro mě asi nejdůležitější test roku a já se na to ani nepodívala. Musím dostat alespoň čtverku, abych nepropadla.
"Sakuro, Sakuro..." podívala se na mě naštvaným a zároveň lítostivým pohledem.
"Víš co, sedneš si vedle mě a já se ti budu snažit poradit."
"Děkuju, seš fakt nejlepší!" Mrkla jsem na ni a vydali jsme se do třídy. Přišli jsme akorát se zvoněním. Zamířili jsme do poslední lavice, tam se opisuje nejlíp. Před námi sedí Naruto a Sai. S těmahle dvěma se taky znám od školky, nedám na ně dopustit. Vždycky vymyslí jak mi zvednout náladu.
"Čau holky" pozdravil Naruto.
"Ahoj" odpověděli jsme s Ino naráz.
"Dneska ti to moc sluší Ino" No jo, Naruto je do Ino zabouchlej už od sedmé třídy, ale já mu slíbila že jí to neřeknu. Navíc Ino už asi dva měsíce chodí s Nejim. Naruto byl dost zničenej, když se to dozvěděl, ale pořád veří, že ji Nejimu přebere a jednou se vezmou. Blázínek.
Do třídy vešel profesor Kakashi, jako obvykle se čtvrthodinovým zpožděním.
"Doufám, že jste se na dnešek pořádně naučili." Podíval se na mě, protože z literatury propadám jako jediná ze třídy. "Na test máte dvacet pět minut. Můžete začít." Jenom jsem se podívala na první otázku a polilo mě horko. Charakterizujte období klacisismu a jmenujte některé autory. Kdo si to má sakra všechno pamatovat? Fajn, možná, že kdybych se na to podívala, byla bych schopná něco vymyslet, ale to se nestalo. Ještě že je vedle mě Ino. Loktem jsem jí dloubla do ramene a ona nenapádně naklonila test tak, abych na to viděla. Opsala jsem toho co nejvíc a přitom si dávala pozor, aby mě Kakashi neviděl.
Zbytek dne jsme strávili na nejnudnější přednášce, na které jsem kdy byla. Nějací dva pánové v oblecích mluvili a stavu současné ekonomiky a dalších věcěch, co mě absolutně nezajímají. Když byl konečně konec, všichni se rozeběhli na oběd. Nejspíš je ta přednáška taky nebavila. Nicméně když sem přišla do jídelny, zjistila jsem, že jsem si zapomněla objednat jídlo, takže jsem dneska bez oběda. To je vážně super. Dnešek snad už nemůže být horší.
Přežila jsem odpoledko, naštěstí jsme měli jenom hudebku, kde jsme zpívali, a těšila se domů že si odpočinu. To jsem se ale dost spletla.
Došla jsem domů, klíče hodila na botník a rychle šla vyrabovat ledničku, protože jsem měla už hodně velký hlad. V tom jsem ale uslyšela nějaké vzlykání, které přicházelo z ložnice. Vyšla jsem po schodech nahoru do prvního patra a zabočila do ložnice. To co jsem uviděla mě totálně dostalo. Mamča seděla na posteli, měla hlavu zabořenou do polštáře a brečela. Kolem ní se všude povalovaly posmrkané kapesníky.
"Panebože mami co se stalo?" byla jsem opravdu vyděšená. Bála jsem se jestli se třeba něco nestalo babičce nebo dědovi.
"Víš Saky, přišla jsem o práci. Nemá nás kdo živit." Při poslední větě se jí zlomil hlas. Upřímně, trochu mi spadl kámen ze srdce. Kdyby se totiž něco stalo mým prarodičům, asi bych to nepřežila, mám je strašně moc ráda.
"Mami nic se neděje, najdeme ti novou práci a já si seženu brigádu. Společně to zvládneme" snažila jsem se ji uklidnit, ale nejspíš moc to nepomáhalo. Plakala snad víc než předtím. Objala jsem ji a konejšivě ji hladila po zádech. Po chvilce promluvila. "Saky víš, že mi nejspíš nikde práci nedají." Nechtěla jsem to přiznat, ale měla pravdu. Maminka má dodělanou pouze základní školu. Otěhotněla když jí bylo patnáct. Taťkovi v té době bylo osmnáct. Utekl od ní a maminka se o mě musela starat. Neměla tak příležitost udělat si střední školu.
"Něco seženem."usmála jsem se na ni a šla si konečně něco vzít na jídlo.
Další den ve škole jsem se se vším svěřila Ino.
"Hele Saky, kdybys kdykoliv něco potřebovala, víš že ti ráda pomůžu"
"Díky" řekla jsem poněkud sklesle.
V hodině češtiny jsme se měli dozvědět známky z literatury. Byla jsem opravdu nervózní z toho, jakou známku dostanu. To se mi nestává často, většinou je mi to jedno. Když sem před sebou uviděla písemku se známkou dva málem jsem začala křičet radostí. I Ino dostala dvojku. Kakashi nás dokonce pustil o deset minut dřív na oběd. Když už jsem procházela dveřmi třídy, zaslechla jsem profesorův hlas: "Sakuro, můžěš na minutku?" Mylsela jsem si že mě pochválí, ale opak byl pravdou. "Myslíš si, že jsem nepoznal, že je to všechno opsané? Každé slovo máš stejné jako Ino." Nevěděla jsem co říct. Z toho se asi jen tak nevymluvím.
"Mám pro tebe návrh" No, už teď to zní děsivě.
"Jsem schopný to všechno přehlédnout, jako kdyby se nic nestalo, a dokonce tě nechám projít do dalšího ročníku. Ty se ale na oplátku přihlásíš do mého dramatického kroužku, protože mi schází nějací lidé pro další představení." Cože? Dramaťák? To snad nemyslí vážně. Tohle mám opravdu za trest. Nesnáším vystupování před lidmi. A nesnáším ty lidi, co do toho dramaťáku chodí. Ale co jinčího mi zbýva, kdybych se tam nepřihlásila, nechá mě propadnout.
"Tak dobře." řekla jsem.
"Určitě se ti mezi náma bude líbit, přijdi ve středu ve dvě hodiny." Líbit? To určitě!
Odpoledne jsme měli sraz s Narutem a Saiem v kavárně. Chodíme sem už dlouho. Moc lidí tu nebývá, protože je to v docela zapadlé uličce, ale nám se tu moc líbí.
"Cože? Ty a dramaťák?" Oba se hlasitě rozesmáli. "To není vtipný!" štěkla jsem po nich. "Víš že tam ale chodí i Karin, že jo?" upozornil mě Sai. "Jo, bohužel." S Karin se moc nemusíme. Lépe řečeno, přímo se nesnášíme. Začalo to v páté třídě. Zrovna jsme měli výtvarku a ona na sobě měla nové růžové šatičky. Nesla jsem kelímek se špinavou vodou od barev a omylem jsem to na ni vylila. No a od té doby si děláme různé naschvály. Dokonce mi přebrala jedinýho kluka, kterýho sem kdy měla. Je to legrační, ale přebrala mi Saie. Byli jsme tenkrát hodně malí, ale na takové věci prostě jen tak nezapomenem. I když Sai se tomu teď už jen směje, Karin je pro mě úhlavní nepřítel. Dopila jsem jahodové frapé a šla domů. Doma nikdo nebyl. Docela mě to překvapilo, protože když je teď maminka bez práce, nevím kde by mohla být. Většinou se s nikým nevídá. Jen občas s tetou Kurenai. Možná je u ní. Zapla jsem si telku, v které jako vždy nic nebylo. Když jsem se probudila bylo deset hodin večer. Nejspíš jsem u těch nudných reklam usla. Osprchovala jsem se a když jsem šla směrem k mému pokoji, nakoukla jsem do ložnice. Ulevilo se mi, když jsem viděla maminku, jak spokojeně spí.
Probudila jsem se do krásně slunečného dne. Je tak hezky a já dnešek strávím v dramatickém kroužku ve společnosti Karin. Nic lepšího sem si nemohla přát, opravdu. Sešla jsem po schodech dolů do kuchyně a tam už opět čekala maminka se snídaní.
"Kde jsi včera byla?" zeptal jsem se jí.
"U Kurenai. Potřebovala jsem si s někým popovvídat. Saky, mám pro tebe dvě zprávy."
"Jaké?" Jsem opravdu zvědavá.
"Kurenai mi sehnala práci. Když ji vezmu, budu mít o hodně větší výplatu, než jsem měla v pekárně."
"To je super! Tak v čem je problém?"
"Víš,.." chvilku mlčela. "je to skoro na druhé straně zeměkoule. Museli by jsme se přestěhovat. Ale alespoň by jsme byly blíž babičce a dědovi. Bydlí poblíž té firmy, kde bych pracovala."
"Cože? Ale já se nechci stěhovat!" To snad nemyslí vážně? Nemůžu opustit, kamarády, školu, miluju to tady!
"Saky ujede ti autobus, promluvíme si až příjdeš domů."
"Fajn." odsekla jsem a práskla domovními dveřmi.
Celé vyučování jsem myslela jenom na můj ranní rozhovor s mámou. A teď mě trápila další věc. Asi za pět minut začíná dramaťák. Vydala jsem se na místo, kde se má zkouška konat. Je to ve starém sále, kde se dřív konali různá představení a plesy. Teď, když se postavil nový, slouží především jako skladiště.
Vešla jsem dovnitř. Rozhlédla jsem se. Viděla jsem spoustu neznámých tváří. Několik kluků, pár holek, KARIN a ... To snad ne! Co ten tady dělá?! Přivřela jsem oči, abych se přesvědčila že vidím dobře. Nepletu se. Je to on. Sasuke Uchiha.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naruta-chan Naruta-chan | Web | 9. června 2012 v 16:14 | Reagovat

wow :) to bolo super :) pekne píšeš :) teším sa na ďalšiu časť :)

2 ssharka ssharka | E-mail | Web | 10. června 2012 v 13:02 | Reagovat

bezvadný...napiš pokračko,je to fakt super! :DD

3 Mio a Mikio Mio a Mikio | 15. června 2012 v 21:36 | Reagovat

To bylo dost dobrý..;)

4 ♥♥Beckie♥♥ ♥♥Beckie♥♥ | Web | 21. června 2012 v 13:56 | Reagovat

perfektné idem hneď čitať 2. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama